Hume, David (1711-1776) Skotský filosof a historik. Hume se narodil jako druhý syn v rodině drobných vlastníků půdy. Vystudoval na universitě v Edinburghu. Zpočátku se připravoval na dráhu právníka, poté se začal zajímat o filosofii a v0e Francii vytvořil své první a nejdůležitější filosofické dílo Traktát o lidské přirozenosti (A Treatise of Human Nature, 1739--40). K jeho velkému zklamání však kniha neměla úspěch, ani finanční, ani u kritiky. Zaměřil se tedy na tvorbu rozmanitých esejů - filosofických, literárních i politických - v lehčím a populárnějším stylu. Ty byly publikovány jako Eseje morální a politické (Essays Moral and Political, 1742) a Politická pojednání (Political Discourses, 1752). Současně se pokusil podat v přijatelnější formě filosofii obsaženou v Traktátu; výsledkem byly spisy Zkoumání lidského rozumu (An Enquiry Concerning Human Understanding, publikovaný pod jiný~ názvem v roce 1748) a Zkoumání principů morálky (An Enquiry Concerning the Principles of Morals, 1751).
Klerikální odpůrci zabránili Humovi v získání řádného akademického postavení.
V roce 1751 obdržel místo ředitele Advokátní knihovny v Edinburghu, což mu umožnilo pracovat na osmidílných Dějinách Anglie (History of England, 1754-1761). Později působil ve státních úřadech v Paříži a Londýně. Poslední léta života strávil v Edinburghu ve společenství přátel jako byl Adam SMITH a John Home. Jeho Rozmluvy o přirozeném nábožen.ffví (Dialogues Concerning Natural Religion) byly zakázány a vyšly až posmrtně v roce 1779.
Východiskem Rumovy filosofie byl empiristický předpoklad, že veškeré podstatné poznání musí být v posledku odvozeno ze smyslové zkušenosti. Zatímco však jeho předchůdci a dědicové empiristické tradice usilovali o předložení rozumové záruky pro většinu běžných IIÚnění (to znamená pro domněnky o materiálních objektech), Rumovým skeptickým závěrem bylo, že pro mnohá mínění - včetně IIÚnění o kauzalitě - žádné takové záruky neexistují. Tato IIÚnění by měla být vysvětlována psychologicky jako výsledek mentálních procesÚ neracionální (ačkoli prakticky neodolatelné) povahy. Hume zaměřil pozornost zvláště na roli, kterou při vytváření mínění hraje imaginace.
V etice se Hume obdobně snažil zpochybnit převažující názor, že se mravní soudy mohou zakládat na racionálním základě. Mravní přesvědčení závisí podle něj na našem prožívání pocitů zvláštního typu, provázejících uvažování o druhých lidech a jejich aktivitách; tyto city vznikají, když s nimi soucítíme.
Výsledkem Rumova filosofického hledání je umírněná forma skepticismu. Lidský rozum není podle něj schopen ustavit typy mínění či přesvědčení, které jsou nezbytné pro každodenní život. Fungují ale přirozené procesy (imaginativní a sensitivní), které - až na okamžiky - znemožňují se těchto přesvědčení vzdát. Navíc uniformita lidského ducha vede k tomu, že lidská přesvědčení mají v empirických i mravních otázkách tendenci konvergovat a vytvářet tak alespoň zdání objektivity. Filosofové mohou rozlišovat mezi více či méně adekvátními přesvědčeními, nejsou však s to dokázat, že jakékoli přesvědčení je v přísném smyslu racionální.
DÚsledkem této doktriny pro politické myšlení byl požadavek, aby byly odloženy ideje, jež jsou podepřeny racionalisticky - jako je tradiční pojetí přirozeného zákona nebo SPOLEČENSKÉ SMLOUVY. Namísto toho by měly být společenské a politické instituce chápány jako odpovědi na naléhavé potřeby lidské situace. Lidé jsou podle Huma omezeně dobrotivé bytosti, postavené do prostředí, v němž je zřídka k dispozici tolik hmotných statkú, aby mohly být uspokojeny všechny jejich tužby. Ačkoli jsou přirozeně společenští, mají tendenci myslet v první řadě na sebe, na své rodiny a přátele, a dostávají se tak do konfliktu o zdroje. Pro zachování společenského IIÚru se víceméně spontánně objevila dohodnutá pravidla stálosti vlastnictví a zachovávání smluv. Hume hovořilo "pravidlech spravedlnosti". Mít tato pravidla je v zájmu všech, ačkoli v jednotlivostech závisí souhlas na obecných vlastnostech imaginace, která takováto spojení, například mezi lidmi a jednotlivými materiálními statky, umožňuje. Spravedlnost a vlastnictví jsou tak umělými vynálezy, neboť závisejí na dohodě, avšak současně pramení z lidské přirozenosti.
Vláda je nezbytná, protože lidé jsou často příliš krátkozrací, než aby si uvědomili, že je v jejich nejlepším zájmu podvolit se pravidlÚm spravedlnosti; spíše než uváženým rozhodnutím vzniká vláda tak, že lidé dospějí k pochopení, že je výhodné podporovat autoritu, která efektivně zajistí zachovávání pravidel - například vojeVÚdce. (Společenská smlouva, jak ji vylíčili HOBBES, LOCKE a jiní, je pro vysvětlení loyality historicky nepravděpodobná a filosoficky nadbytečná.) I v případě osoby, jíž měla být propÚjčena autorita, se Rume spoléhal na imaginaci jako na zdroj smluvních pravidel. Humova teorie vlády byla především teorií o funkci vlády. Nezajímalo ho příliš, kdo je morálně oprávněn vládnout, jako to, kdo bude pravděpodobně vládnout dobře a disponovat loyalitou lidu. Jak napsal v Nových dopL~ech (New Letters, s.81): "Na všechny druhy dělby moci od francouzské monarchie až po nejsvobodnější demokracii některých švýcarských kantonů pohlížím jako na stejně legitimní, jestliže jsou ustaveny zvykem a autoritou." To ovšem neznamenalo, že by Hume nepreferoval žádnou formu vlády; citovaný výrok spíše vyjadřuje jeho přesvědčení, že žádná z forem nemůže být obhájena pouze na základě abstraktních principů, nýbrž jen s přihlédnutím k místním okolnostem.
Humovy preference jsou nejzřetelnější v jeho Dějinách Anglie, kde je vylíčen postupný vznik "řádné" vlády - vlády řídící se všeobecnými a jednotnými zákony - od "barbarských" anglosaských a normanských dob. Jeho nejzásadnějším požadavkem byla právě takováto vláda. V otázce volby mezi monarchií francouzského typu a "svobodnou" (to jest smíšenou) ústavou podle britského modelu byl velmi obezřetný. Ve svých esejích důsledky obou systémů rozváděl: svobodné vlády povzbuzují obchod, ale jsou náchylné překotně se zavázat státním dluhem; svobodné vlády podporují vědy, monarchie umění; svobodné vlády dávají svým podřízeným více svobody, ale jsou ve větším nebezpečí, že obětují svou autoritu; a tak dále. Humův obecný závěr zněl: kde řádná vláda v nějaké formě existuje, tam byla volba mezi alternativami dostatečně jenmě vyvážená, aby byla podpora existujícího režimu moudrou politikou.
Hume byl občas označován za toryovce, což se zakládalo pouze na jeho kritice takových dogmat whigů jako "původní smlouva" a na poměrně příznivém vyobrazení Stuartovců v Dějinách Anglie. Ve skutečnosti stál vědomě mimo stranické konflikty, volal po umírněnosti na všech stranách a přesvědčoval whigy i toryovce, aby odvrhli historická dogmata, která jsou pro současné uspořádání nevýznanmá. Zvláště své krajany Skoty se snažil zbavit zbytků jakobitských tendencí.
Jak již bylo řečeno, Humovy postoje byly široce konzervativní, šlo však o konzervatismus vyrostlý spíše ze skepticismu než z abstraktních principů. Oligarchické režimy, které se ustavily v Británii, obhajoval proto, že vládly efektivně a měly oddanost lidu, a také proto, že racionalistické argumenty pro změnu bylo možné filosoficky vyvrátit nikoli tedy kvÚli tomu, že by naplňovaly božský záměr nebo že by byly posvěceny historickou smlouvou. Hume napsal řadu esejů o ekonomických otázkách, z nichž mnohé předznamenaly témata, jež rozvinul Adam SMITH a klasičtí ekonomové. Byl příznivě nakloněn růstu řemeslné výroby a bránil politiku volného obchodu a odstranění monopolÚ pro povzbuzení trhu. Bylo by však nesprávné chápat ho jako obhájce bezuzdného kapitalismu, protože žil ve společnosti, v níž stále ještě v politické i společenské sféře dominovaly zájmy vlastníků půdy, což byl stav, který přijímal. Představoval si společnost, v níž by se zemědělství, řemeslo a obchod harmonicky doplňovaly: obchodní aktivity by přinášely dynamiku a ekonomický růst, zatímco zemědělství by vedlo ke společenské stabilitě a umírněnosti vlády. Nevyznával "protestantské" ctnosti (práce, odříkání, disciplina a podobně), ale spíše dobré mravy, stálost v přátelství, důstojnost, vtip a řečnickou výmluvnost - tedy vlastnosti, které člověku získávaly sympatie u mobilní, byť stále ještě převážně aristokratické společnosti jeho časů.
Humovým odkazem pozdějšímu politickému myšlení byla teorie budovaná na zcela sekulárním základě, v níž se společenské a politické instituce měly posuzovat podle důsledků, které přinášejí, a toho, jak se shodují s "přirozenými" lidskými postoji a sensibilitou. BENTHAM po přečtení Pojednání o lidské přirozenosti prohlásil: "Cítím, jako by mi spadly klapky s očí." Avšak Humovými pravými dědici nebyli ani tak racionalističtí utilitaristé, ale ti, kdo se zabývali studiem lidské přirozenosti a historickým, vývojem společnosti - Adam SMITH a další představitelé SKOTSKÉHO OSVÍCENSTVÍ. DLM

odkazy
Hume, D.: New Letters oť David Hume, ed. R. Klibansky a E.C. Mossner. Oxford: Clarendon Press, 1954.
_: Traktát o I'udskej prirozenosti. V: AntolÓgia IV. Bratislava, 1967.
_: Essays Moral, Po/itical und Literury, ed. E. MilIer. Indianopolis: Liberty Classics, 1985.
_: Enquiries Concerning Humun Understunding and Concerning the Principle,' oť Morals, ed. LA. Selby Bigge. Oxford: Clarendon Press, 1975.
_: The History oj' Englund from the Invusion (Jť Julius Caesar to the Revolution in 1688, ed. W.B. Todd. 1ndianapolis: Liberty Classics, 1983-85. literatura
Forbes, D.: Hume's Philosophical Po/itic,'. Cambridge: Cambridge University Press, 1975.
Mackie, J.L.: Hume's Moral Theory. Londýn: Routledge & Kegan Pau!, 1980.
Miller, D.: Philosophy und Ideology in Hume's Po/iticul Thought. Oxford: Clarendon Press, 1981.